S02E03 - Cóóó? Co prosím? Co jsi to říkala? – když slyšíš, ale nerozumíš. ADHD a zvukový chaos
Jestli ses někdy cítila jako úplná trubka, protože nechápeš ani obyčejné věty — vítej v klubu. Dneska si povíme o APD, ADHD, zvukovém chaosu a o tom, proč mozek někdy jede se zpožděním.
POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY
OK lidičky, vítejte na Amygdala party. Já se jmenuju Step a dneska si popovídáme o jedné věci, o které jsem si dlouho myslela, že je to takový můj osobní handicap. A vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo být součástí ADHD. Je to vlastně krásný příklad toho, jak jsme schopné vysvětlit si úplně všechno jako vlastní chybu, místo abychom se zamyslely, jestli za tím není něco víc.
Ale nejdřív ti chci poděkovat, že ses zase tady u mě stavila. A jestli jsi ještě nezmáčkla follow u mého podcastu – neprokrastinuj to, jo díky! Tak jo, jdeme na dnešní téma: něco, co často vypadá, jako že špatně slyšíme.
Jak už víte, mám psy. A hrozně mě baví psy pozorovat a snažit se pochopit jejich chování. Když už neumíme rozumět tomu, co říkají, tak tohle je asi ta nejbližší cesta k tomu, jak je “číst”.
A jedna věc, které jsem si všimla, je tohle: Když jdeš se psem na procházku, tak si to štráduje s čumákem u země a čte si noviny. Kdo tu byl, jak se má, co je novýho… A pak tam samozřejmě nechá i svou vlastní “selfie” tím, že počůrá cizí příspěvek. Taková hodně analogová verze Instagramu, dá se říct.
Ale někdy pes jde, čmuchá… a najednou se otočí a udělá pár kroků zpět. Jako: Počkat, co to tady bylo za vůni? Tohle zní zajímavě, to musím prozkoumat.
A to dělá proto, že ucítil vůni na vteřinku, ale mozek ji nezpracoval hned. A za tu dobu už stihl udělat tři kroky dopředu. Takže když to stojí za bližší prozkoumání, musí se prostě kousek vrátit. Je to jako když jedeš na telefonu jeden reel za druhým, a pak si uvědomíš, že ten jeden byl vlastně dobrej, ale došlo ti to o chlup později – takže šup zpátky.
DOPAMILLA: No sláva, to jsem si oddychla. Už jsem se trochu bála, kam s tím čůráním míříš…
A přesně takhle to funguje i u nás. Zažila jsi někdy, že stojíš přímo před někým, povídáte si, a najednou z tebe vypadne: Co? Prosím, co jsi říkal? Nebo ta modernější verze: Héé??
Tak ten člověk zopakuje, co říkal… A zatímco to říká podruhé, PLING — tvůj mozek zpracoval tu první verzi. Takže odpovíš na to, co řekl poprvé, zatímco on ještě pořád opakuje. A oba tam tak nějak… stojíte.
Když pak odpovíš, ten člověk na tebe kouká, jestli to s tebou je v pořádku. Protože proč ho nutíš něco zopakovat, když očividně víš na co se ptá?
A nebo má pocit, že jsi trochu nedoslýchavá — hlavně když se to stane několikrát během rozhovoru. A jestli jste ještě někde na party nebo v restauraci plné hluku, tak se to pravděpodobně stane víckrát.
A je to úplně to samé, jako když se pes vrátí o pár kroků. Zatímco ty říkáš HE?, tvůj mozek se vrací zpátky a kontroluje si to ještě jednou. Aha! Já jsem to slyšela. Jen… mozku to prostě chvilku trvalo.
DOPAMILLA: No výborně, tak mě ještě začni obviňovat z toho, že jsem opožděná, nebo co?
Tak uklidni se, Dopamillo. Tak co se tu vlastně děje? Nejdřív si pojďme objasnit jeden velký omyl. Ne, není to nedostatek pozornosti, i když to tak může působit, když ADHD obsahuje to slavné “attention deficit”. Ty nejsi nepozorná. Ty v té konverzaci jsi přítomná. Tvoje uši fungují úplně v pohodě. S tvým sluchem není vůbec nic špatně.
Tady jde o to, jak tvůj mozek zpracovává zvuk.
A ještě než půjdeme do hloubky: tohle nezažívají úplně všichni s ADHD. Možná se tě to netýká, a to je taky v pohodě. Ale spousta z nás to zná — a je to pěkně trapný. Protože si nepřipadáš jen jako trochu nedoslýchavá, i když máš sluch naprosto v pořádku. Ne, ty si najednou připadáš prostě jako blb. Aspoň já teda jo.
A to se zase nebavíme o nějakých složitých instrukcích nebo vzorcích z kvantové fyziky — ale o věcech typu: “Dáme si dneska k večeři párky?” které najednou vůbec nejsi schopná pochytit.
Tak jo, tak proč se tohle děje?
Pojďme nejdřív říct, co to není, protože právě tohle je často matoucí. Není to nedostatek pozornosti. Tady si se neoddala nějakému dennímu snění, ty normálně posloucháš, účastníš se. Je to spíš jako když někomu voláš, on projíždí tunelem a ty slyšíš hlas… ale všechno se seká a je to rozmazané. Ne proto, že by ses nesnažila poslouchat — ale protože signál mezi uchem a mozkem je narušený.
Chápeš? A ještě jedna důležitá věc: Není na tobě nic špatně. Nejsi líná. A rozhodně ti to není jedno.
DOPAMILLA: No jasně, to není nikdy moje vina! Já jsem dokonalá!
Ano, milá Dopamillo, ty si to možná myslíš… ale my víme svoje. Takže — co se vlastně děje, když slyšíš, ale stejně nechápeš?
Takže představ si, že zvuk musí projít tím tunelem, než dorazí do té části mozku, která mu dává význam. A u některých z nás je ten tunel delší, nebo má horší signál. Zvuk dorazí do ucha — to je v pořádku.
Ale cesta od ucha k tomu “aha, tak TOHLE jsi říkal!” trvá o něco dýl.
DOPAMILLA: Jo, je to TAK trošku otravný, být pořád o tři vteřiny pozadu. Jako ti reportéři, co stojí někde v zahraničí a čekají na otázku z pražského studia, zatímco zbytek republiky už ji slyšel. “Ano… halo?…
Ano, teď to přišlo!
Jako ten pes, co se vrací o pár kroků zpátky. Jako ten telefonát, co se seká. Signál tam je, ale dorazí… no… později.
A právě v tom momentu ty řekneš “Co prosím?”, a zatímco člověk začne opakovat, PLING — dojde ti to, co řekl poprvé. Tvoje hlava pořád pracuje s první verzí. A to nemá vůbec nic společného s inteligencí. Jen aby bylo jasno.
Tak proč se to děje?
Je to o tom, jak mozek zpracovává zvuk. Zvuk uchem projde perfektně — sluch ok. Ale na cestě k části mozku, která dává slovům význam, se něco zadrhne. Signál může být pomalejší, zkreslený, nebo má mozek potíže oddělit důležitý zvuk od všech těch nepodstatných v pozadí.
Tohle se nazývá APD — Auditory Processing Disorder. Česky se tomu dá říkat sluchová percepční porucha, ale držme se APD. APD je oblast, kde se výzkum pořád vyvíjí a kde se definice trochu liší podle toho, s jakým odborným prostředím mluvíš. A u lidí s ADHD je tohle fakt časté.
Možná proto, že mozek už tak bojuje s filtrováním nepodstatných informací — a to se netýká jen myšlenek nebo vizuálních věcí, ale i zvuku. Zatímco neurotypický mozek automaticky ztlumí všechno, co je “jen hluk”, ADHD mozek pustí všechno na plnou hlasitost. Nedokáže to seřadit do škatulek: “důležité / nedůležité”.
Ne že by všechny zvuky slyšela stejně hlasitě — ale mozek je nedokáže roztřídit. A právě to je ten problém.
Tvůj mozek se snaží zpracovat všechno najednou. Protože neumí říct: “tohle je důležité, tohle ignoruj”. Takže ten pomyslný tunel je zacpaný. Dopravní zácpa v mozku.
A proto ti pochopení toho, co člověk před tebou řekl, dorazí se zpožděním.
Pojďme si to převést na úplně normální moment u nás doma:
Sedíme, streamujeme nějaký seriál. A když se na něco dívám, tak fakt musím dávat pozor na to, co se děje na obrazovce. A najednou můj partner: „Hele, četl jsem v novnách, že…“
A já začnu zápasit s ovladačem: „Počkej chvilku…“
Protože já musím zastavit televizi, abych vůbec dokázala pochopit, co se mi snaží říct.
Musím zastavit jednu zvukovou stopu, abych mohla přepnout pozornost na ten druhou. Dvě najednou? To je prostě moc.
Ale! Když já chci něco říct, tak stream zastavovat nemusím. Klidně mluvím dál, protože jsem v tu chvíli soustředěná na to, co říkám.
A když mi začne ale odpovídat? Ano, přesně — pauza, prosím.
A v tom je jádro problému: nejde jen o to slyšet a pochopit, co říká. Jde o to, že mít dva zvuky, které na mě najednou křičí “POSLOUCHEJ MĚ!”, je prostě stresující. A reálně to nejsou jen dva zvuky, že jo.
Do toho ti hučí tepelné čerpadlo. Někde venku projede auto. Psi ťapkají po podlaze. Všechno bojuje o tvoji pozornost. A je to namáhavé.
Tvůj mozek se snaží zpracovat úplně všechno zároveň — protože nedokáže říct “televizi teď ignoruj, partner je důležitější”. Ne, ne, kdepak. Všechno je stejně důležité. Všechno musí být zpracované. A tunel se ucpává. Totální kolona.
DOPAMILLA: Promiň, ale tepelné čerpadlo občas říká fakt zásadní věci! A ten zvuk auta, ten může být důležitý! A psi — co když… eh… počkej, co to vlastně říkal tvůj partner?
A tohle velmi úzce souvisí s něčím, co spousta lidí s ADHD zná až moc dobře. Já to chápu jako úplně stejný mechanismus, který vysvětluje hyperfokus. Když jsem v hyperfokusu, neslyším skoro nic. Mozek prostě odfiltruje všechno, protože je zaseknutý na jednu jedinou věc.
Já vždycky říkám: dům by se mohl kolem mě sesypat a já bych si toho nevšimla. Takže moje teorie?
Buď slyšíme všechno, nebo nic. Buď jsme jako lovci, kteří musí zachytit každý praskot větvičky, protože to může být kořist… …nebo jsme v režimu “lovím konkrétní zvíře” a nic jiného mě nezajímá.
DOPAMILLA: Jo, je to prostě buď všechno nebo nic. A rovnou z nuly na sto. Hurá!!
Vzpomínáš přece na toho lovce, o kterém jsem mluvila v jedné dřívější epizodě? Musela jsi slyšet tep antilopy i dech lva. Musela jsi být super soustředěná na všechny zvuky. Ale bylo jich mnohem míň. V lese je ticho — a PAK přijde nějaký zvuk, na který máš reagovat.
Dneska? Sedíš v restauraci. Venku projede tramvaj. U sousedního stolu někdo mluví. Hudba z reproduktorů. Ventilace šumí. Někdo se za tebou směje. A člověk před tebou ti říká něco důležitého.
Proto se mi tak snadno vedou rozhovory v lese. Ne protože tam slyším líp. Ale protože je tam méně zvuků, které se hádají o pozornost.
DOPAMILLA: A je tam zeleno a klid… a snad tam dneska nic lovit nemusíš, co?
A když už mluvíme o televizi… Můžu se tě na něco zeptat? Díváš se na seriály s titulky? I když je to normálně česky? Já jo. Já musím mít titulky na všem, a když tam nejsou, tak mě to fakt vytáčí.
A uhádneš možná proč?
Jo, přesně. Protože nám to pomáhá zpracovat zvuk a my se díky tomu nemusíme trápit s tím opožděným pochopením toho, co vlastně kdo řekl.
A teď něco, co zní trochu trapně – cítím se u toho trochu hloupě – ale já mám fakt problém dívat se na filmy nebo seriály v jazyce, který vůbec neznám. Protože i když mám titulky, tak mi chybí zvuk, abych měla úplný “obrázek k porozumění”. S klidem zvládnu skandinávské jazyky, norštinu, švédštinu nebo dánštinu, i když nepochytím všechno……ale jakmile přijde islandština, tak jsem dost v háji.
A to nejhorší – připadá mi, že jsem nějaká diskriminující, protože třeba asijské filmy jsou pro mě absolutně nemožné. Ale nejde o to, že bych je nechtěla sledovat. Jde o to, že můj mozek potřebuje dva informační kanály, aby mohl zpracovávat – a když jeden úplně chybí, celý systém se zhroutí.
DOPAMILLA: Jasně, pamatuju si Squid Game. Teda to byl boj! Potřebovala jsem po tom týden dovolené navíc!
A jelikož jsem vyrůstala v Československu, tak se všechno dabovalo. Titulky tenkrát skoro neexistovaly, pokud si pamatuju dobře, ta se ani slovenské pořady netekstovaly. Nebo si to pletu? No, každopádně, dabování samozřejmě dělá sledování korejských seriálů jednodušší…
…ale zároveň mi to dává falešné informace, protože pohyby pusy nesedí k tomu, co se říká. Takže když mám na výběr, vždycky si vyberu originální jazyk s titulky. Ale někdy prostě kapitulovat musím a pustím si dabing.
Možná ti dabing pomáhá – když žiješ celý život v Česku, tak je to normálka, televize tam titulky skoro nemá. Ale mně ne. Já jsem si na něj odvykla a zvykla si na originál. Potřebuju vidět pusu, a tak je pro mě dabing spíš chaos než pomoc.
A to je taky důvod, proč ráda vidím lidi, když s nimi mluvím — protože se mnohem snadněji “odečítají rty”.
A ne, nejsem takový ten špion, co stojí 100 metrů daleko a přečte z úst všechno slovo. To fakt ne.
Ale když mám dva zdroje — zvuk a pohyb úst — tak se to navzájem podporuje a pochopení je snazší.
Představ si to tak, že mozek dostává dvě cesty k jedné informaci. Když je tunel pro zvuk přetížený nebo zpomalený, pomůže vidět pohyb pusy. Dá ti to kontext. Potvrzení.
Mozek si řekne: “OK, možná jsem to neslyšela úplně jasně, ale vidím, že pusa dělá O.”
DOPAMILLA: ÁÁÁÁH, no jo! A proto nesnáším telefonování, žejo?
Ano, pravděpodobně proto spousta lidí s ADHD nemá ráda telefonování. Protože tam chybí tyhle pomocná kolečka. A pak člověk snadno zakopne — třeba když je ten druhý na hlasitým odposlechu, nebo řídí auto a zvuk je dutý a plochý.
A prostě je těžší rozumět.
Já osobně mám ráda velká sluchátka, když mám třeba Teams meeting. Protože se díky nim mnohem líp soustředím na to, co se říká. Když jde zvuk přímo do uší, je to něco jinýho než když se rozléhá po místnosti a míchá se s tepleným čerpadlem a tím autem venku…
No, však to znáš.
DOPAMILLA: Já myslela, že jen nechceš slyšet, co JÁ mám na srdci…
Ale no ... když mám meeting, tak je úplně v pohodě, že jsi zticha. A tohle je pro mě jako vícejazyčného člověka ještě výraznější. A když už jsme u zmatků, tak tady přichází další twist:
Další věc, kterou na sobě hodně cítím, souvisí s tím, že žiju v zahraničí. Dlouho jsem si říkala: “Proč jsem tak hrozná v tom rozumět lidem? To je divné, vždyť já přece nemám problém číst text…” Ale pak mi to došlo, když jsem slyšela o APD. Protože problém není v tom, že nerozumím. Ale v tom, že nepochytím, co se říká, tak rychle, jak se to říká…
A pak je tu ještě jeden level zmatení navíc: Protože mám češtinu jako mateřský jazyk, jiný jazyk používám denně a pracuju často v angličtině, tak střídám tři jazyky během dne úplně automaticky.
Ale občas se stane jedna taková věc, která mě vždycky pobaví. Někdo na mě začne mluvit…
Já na něj zírám… A nechápu vůbec nic.
Nejenže nerozumím — já ani nepoznám, jakým jazykem ten člověk mluví!
Jako kdyby mozek potřeboval přepínač, takový ten starý radiový knoflík: klik — a teď si naladíme správný kanál. Když jsem ponořená ve svých myšlenkách a někdo na mě začne mluvit, mám problém přepnout do režimu „poslouchám“, pak si vybrat správný jazyk a zároveň kvůli té zpožděné interpretaci porozumět obsahu. Takže občas mám mikro-panický záchvat, protože mám pocit, že dotyčný mluví španělsky a já bych náhodou měla rozumět i tomu!
A tohle není jen v mojí hlavě. Tohle je reálná výzva pro nás, kteří mluvíme více jazyky. Když máš v mozku aktivní tři jazyky najednou, tak se mozek musí nejdřív naladit na ten správný, aby mohl zpracovat obsah.
A to přeladění?
To chvíli trvá.
Zvlášť když jsem byla v úplně jiné myšlenkové bublině.
Pak mozek musí udělat tři věci:
přepnout na poslouchám,
vybrat správný jazyk,
a teprve potom zpracovat význam.
Tři zpoždění za sebou. A někdy to prostě mozek nedá. Nebo si vybere špatně. Takže odpovím česky na něco, co někdo řekl anglicky. Nebo mi do anglické věty skočí české slovo, protože ho mozek našel nejdřív.
DOPAMILLA: No jo, proč by sis to neudělala jednodušší a nezůstala v rodné zemi, když si to můžeš zkomplikovat a přestěhovat se do ciziny, že?
Děkuju, Dopamillo. Velmi nápomocné. A tady přichází důležité rozlišení, protože se to strašně snadno plete: APD není ta „nedostatek pozornosti“, o které mluví ADHD.
Když ADHD způsobí, že ztratíš pozornost, tak odcestuješ mentálně pryč. Sedíš tam, možná přikyvuješ, ale tvoje myšlenky jsou u toho, co bude k večeři nebo u toho, jestli jsi zamkla dveře. Jsi tam fyzicky, ale mentálně jsi úplně jinde. A když se někdo zeptá „slyšelas, co jsem říkal?“, tak musíš přiznat: „ne, byla jsem mimo, myslela jsem na něco jiného.“
DOPAMILLA: Hmm, ano, úplně souhlasím s tím, co jsi právě řekla o… [panicky se snaží vzpomenout] …no o tý věci! Klasika.
Ale s APD? Tam jsi úplně přítomná. Díváš se na toho, s kým mluvíš. Snažíš se poslouchat. Chceš slyšet, co říká. Jsi tam, děláš všechno správně — a signál se přesto seká.
A proto je APD tak frustrující. Protože se opravdu snažíš. Fakt nic neděláš špatně. Ale nefunguje to.
A když už konečně jedeš správně — jsi v konverzaci, soustředíš se — tak to přesto vypadá, i cítí se, jako bys to dělala špatně.
A to je úplně nejhorší venku mezi lidmi.
Zmínila jsem to už trochu, ale pojďme to rozbalit víc: APD je pekelně nepraktické na restauraci, semináři nebo ve velké skupině. Je těžké vést rozhovor i bez APD — a s APD je to jako pokoušet se poslouchat podcast uprostřed runwaye na letišti. Představ si to:
Sedíš v restauraci. Člověk naproti tobě říká něco důležitého. Ale u stolu za tebou někdo řve o fotbalu. Reproduktory hrají hudbu. Číšník volá objednávku do kuchyně. Někdo se směje o tři stoly dál. Z kuchyně slyšíš pánve a nádobí. Skleničky cinkají. Někdo odsouvá židli. A to všechno soutěží o tvoji pozornost. A tvůj mozek se zoufale snaží soustředit na člověka naproti. Ale tunel je totálně zasekaný.
Takže požádáš o zopakování. Pak znovu. A možná ještě jednou. A po chvíli? Vzdáš to. Přikývneš. Usměješ se. Řekneš “jasně” na strategicky vhodných místech. Protože zpracovat to všechno, to je prostě úplně vyčerpávající.
DOPAMILLA: No jo, a pak přijdeš domů a potřebuješ tři hodiny na gauči, abys se vůbec dala dohromady. Být společenská? Ano. Stálo to za to? …možná?
A to „říct si HE?“ počtvrté v jednom rozhovoru… to je psychicky i sociálně vyčerpávající. Vidíš, jak je ten člověk už frustrovaný. Vidíš ten pohled „ty jako neposloucháš?“ A tak to po chvíli přestaneš ptát. Prostě děláš, že jsi to pochopila. Přikývneš. Usměješ se. Zasměješ se, když se smějí oni. A doufáš z celého srdce, že to nebyla otázka, na kterou jsi měla odpovědět.
DOPAMILLA: Jen kývej a usmívej se. Kývej a usmívej se. Do háje… byla to otázka?
A tohle je důležité: není vyčerpávající být s lidmi. Nejsi asociál. Nemáš problém se společností. Vyčerpávající je to neustálé zpracovávání, koncentrace, prosby o zopakování, snaha doplnit chybějící kousky. Tohle je to, co tě vyždímá.
Je to jako rozdíl mezi procházkou v lese a procházkou po Karlově mostu uprostřed turistické sezóny. Obojí je chůze, ale jedno je klidné a druhé je permanentní navigace, vyhýbání, hluk, vizuální chaos. V jednom se odpočívá. V druhém se člověk unaví.
A proto přijdeš domů po společenském večeru úplně vytavená. Ne protože se ti to nelíbilo. Ne protože jsi introvert. Ale protože tvůj mozek jel několik hodin přesčas jen proto, aby vůbec pochopil, co lidi říkají. A do toho ještě maskování: usmívej se ve správnou chvíli, seď klidně, vypadej zaujatě, neskákej do řeči, nezabírej moc prostoru. A to všechno, zatímco tvůj mozek zoufale bojuje jen o základní porozumění. Ty běžíš maraton při obyčejné návštěvě kavárny.
DOPAMILLA: Bože, já jsem unavená jen z toho povídání!
A to neovlivňuje jen běžné rozhovory – ovlivňuje to i vztahy. Přemýšlej, co to dělá s tvým partnerem. Mluvily jsme o komunikaci v minulé epizodě a tohle je další dílek skládačky. Nejen v restauraci s kámoškami, ale i doma a v práci.
Vem si třeba tu scénu s dálkovým ovladačem. Pro mého partnera to může vypadat takhle: pokaždé, když mi chce něco říct, má pocit, že mě ruší od seriálu. Může ho štvát, že se neumím “chovat normálně”. Nebo začne filtrovat, co je dost důležité na to, aby to vůbec řekl, protože mě nechce „zbytečně“ vyrušit. A to je taky smutné.
On může být frustrovaný, že se musí opakovat. Já jsem frustrovaná, protože se snažím a prostě to nejde. On si může myslet, že jsem nepřítomná — a má pravdu, protože někdy opravdu zmizím do vlastních myšlenek. On ale nevidí rozdíl mezi tím, když jsem v La La Landu a přemýšlím o tom, jak sakra ti vikingové přežili cestu na Island a až k Vinlandu — vždyť jim musela být šílená zima na těch otevřených lodích! — a když naopak snažím se poslouchat, ale jen to nezachytím. V obou případech se dívám úplně stejně pozorně. Ale jen v jednom opravdu dávám pozor.
Takže ano, chápu, že je to frustrující.
DOPAMILLA: Jo, hlavně ta představa, že sedím na lodi na Island, promáčená a vichr do obličeje teď ty vlny… ne, díky, to bych nedala.
Dopamillo, já mluvím o frustraci v komunikaci. A pointa je, že já si nevybírám, kdy poslouchám a kdy ne. Když jsem zasněná, hlava je už zabraná něčím jiným. Šířka tunela je plná vikingů a není tam místo pro partnera, pokud se aktivně nepřepnu.
A když se přepnu a snažím se poslouchat, tak to stejně někdy nedorazí celé.
Je to skoro jako mluvit s neslyšícím člověkem — musíš nejdřív získat moji pozornost, možná se dotknout ramene nebo říct mé jméno, abych věděla: teď mluvíš na mě. Pak je mnohem snazší přepnout do poslechového režimu.
Ale na hlučných místech to nepomůže. Tam je to těžké vždycky.
A tady by mě zajímalo — všimla sis u sebe nějakého vzorce? Kdy je pro tebe nejhorší snažit se slyšet, co lidi říkají?
DOPAMILLA: No jasně, nech ty vikingy, já mám něco důležitýhoaa… hele, posloucháš mě vůbec?
Někdy si připadám jako úplný blbec, co nechápe vůbec nic. A tak jen kývám a tvářím se, že souhlasím, i když nemám tušení, o čem je řeč.
Když jsem chodila do školy, snažila jsem se to otočit. Říkala jsem si: „hloupé otázky neexistují“. Tak jsem se prostě ptala znovu nebo prosila o vysvětlení. Ve škole je to tak nějak přirozené. Ale když sedíš na meetingu s ředitelem nebo přísným šéfem, no… tam už není tak snadné říct: „Promiňte, nerozuměla jsem, můžete to zopakovat?“ Tam máš být profesionální, schopná, odbornice. Ne školačka, která nedává pozor.
A tady vidíš, jak maskování umí házet klacky pod nohy. Jak se stud a nízké sebevědomí dokážou nafouknout do obří překážky. Je hrozně snadné myslet si, že jsi hloupá, když nechápeš, co se děje. Ale TEĎ to víš. Teď víš, že nejsi hloupá ani nemožná.
A když víš proč, můžeš začít pracovat na tom, jak. Můžeš si vytvářet strategie, které ti fakt pomůžou.
Třeba: požádat o písemnou agendu předem. To by u každého profesionálního meetingu měla být samozřejmost, a nejen pro lidi s ADHD. Je to respekt k lidem, dává jim to možnost připravit se. Ale samozřejmost to není. Ale když agendu, víš, o čem bude řeč.
Ale jasně, ne vždy se to hodí — nebudu po partnerovi chtít písemnou agendu, když se bavíme o tom, co bude k večeři.
DOPAMILLA: Ale představ si tu organizaci! Meeting v 18:00, téma: párky nebo pizza? Rozhoduje: partner. Délka: 2 minuty.
Dopamillo… ne.
Další věc je mít porady v klidném prostředí. V minulé práci jsme měli zasedačku bez oken, uvnitř prostoru. Trochu nudné, žádná okna, ale zato skvělé na soustředění. Měla závěsy přes sklo, takže žádné vizuální ruchy. A byla zvukově izolovaná, takže jsem neslyšela kolegy, jak mluví se zákazníky. Pro mě úplný ráj.
Doma si beru velká sluchátka na Teams meetingy, jak jsem říkala. Protože pes si tam ťape, dům není odhlučněný… sluchátka jsou nejlepší způsob, jak vypnout svět. Noise canceling přes celé uši. Ale možná ti bude fungovat něco jiného.
A pak to, že potřebuju vidět člověka, se kterým mluvím. Takže dnešní online meetingy jsou milionkrát lepší než telefon — pokud si teda lidi zapnou kameru.
DOPAMILLA: Nedivím se, že ji nezapínají! Já bych potřebovala vlastní kadeřnici a make-up tým, abych byla dost šik!
O to nejde, Dopamillo. Mně je jedno, jestli máš vlasy jako kdyby si spala v seně. Já potřebuju vidět pusu, a klidně i mimiku.
A naučila jsem se jeden trik od politiků. Když dostanou otázku, často se na sekundu nebo dvě jen usmějí, než odpoví. A někdy to úplně stačí, aby slova ten můj mentální „tunel“ projela a slova se poskládala do výroku, který dává smysl.
Někdy pomůže dát otázku zpátky: „Jak to myslíš?“ Ale tady narážím na problém. Lidi si myslí, že neslyším. Tak to zopakují úplně stejně. Jen HLASITĚJI. Ale to nepomůže. Pomůže, když to řeknou jinými slovy.
DOPAMILLA: Ano, a hlavně na mě neřvěte! Nejsem hluchá!
To teda nejsi.
Další strategie: chytit se toho, co jsi slyšela a zeptat se na to, co si neslyšela. Řeknu třeba: „Takže říkáš, že máme jet na návštěvu, protože…?“ Ne vždycky to funguje. Někomu to přijde divné. Ale je to lepší než jen „Cože?“, protože tak ukážeš, že posloucháš. A dají ti kontext. Nemusí začínat úplně od nuly. Tedy… někteří stejně začnou.
A co se týče nejbližších lidí — tam je nejlepší vysvětlit, jak zpracováváš zvuk. Že jde o zpoždění, nic jiného. Že je to o signálu, ne o tom, že je ignoruješ. Že potřebuješ trochu jinou dynamiku, aby to fungovalo.
Mám z mého dětství takovou praktickou ukázku. Vyrostla jsem v domě se třemi patry. A bylo běžné stát v kuchyni v druhém patře a řvát nahoru na mě, která byla v patře třetím. Nesnášela jsem to. Stejně to končilo tak, že jsem vstala, vylezla do chodby a zařvala zpátky: „COOOO?!“
Vyloženě nepraktické.
Tak máma začala místo toho klepat vařečkou do radiátorů, když bylo na čase sejít dolů na oběd. Ten zvuk se nesl celým domem. Nikdo nic neřval. Všichni přišli. Jednoduché a geniální. A hlavně: to byl zvuk, který jsem nemusela překládat do slov.
Tak si najdi svoji „radiátorovou metodu“. Možná to je, že doma mluvíte vždycky tváří v tvář. Nebo že máte písemné agendy na práci. Nebo že s šéfem neřešíte důležité věci na chodbě vedle tiskárny, co skřípe a telefonů, co zvoní. Jdete do klidné místnosti. Jsi kreativní — najdeš vlastní hacky.
DOPAMILLA: Já bych zakázala i telefon. To je ďáblův nástroj!
Já vím, co myslíš, Dopamillo. Telefon je pro nás těžký. Nevidíš mimiku. Nepřečteš kontext. A my jsme zvyklé číst celé lidi, nejen slova.
ALE — a to je důležité — tohle není o tom, že jsi hloupá. Tohle není o tom, že „pomalu přemýšlíš“. Tohle je o tom, že pracuješ dvojnásobně těžce než ostatní: filtruješ hluk, informace, rušivé prvky a maskuješ. Zatímco oni prostě poslouchají.
A tady je to, co si máš odnést: Až příště řekneš „Co prosím?“ potřetí v jedné konverzaci — pamatuj si:
Nejsi hloupá. Nejsi líná. Tvůj mozek jen zpracovává zvuk jiným, způsobem. A TY teď víš proč.
A když jsem v lese a jeden z mých psů udělá ten krok zpátky, aby si znovu očichal něco zajímavého… já chci jít dopředu, ale dám mu ten prostor. Protože tak vnímá svět. A to není moc požadovat ani od lidí kolem sebe.
A když začneš dělat snídani během poslechu, pak si vzpomeneš, že je den odvozu papíru, a nakonec kontroluješ, jestli vyšel nový díl The Pitt? Tak ti slibuju, že zase budeš mít do co poslouchat i příště, když zase „ádáhádovat“ po okolí.